Příběh losa Emila a šumavských jelenů, jak ho popisuje Nikola Novotná v Deníku Referendum, ukazuje, že lidská rozhodnutí se zapisují do krajiny na celé generace. I po
odstranění železné opony se jelení populace chová, jako by bariéra stále existovala.
Emil putoval od českých a polských hranic přes Slovensko až do Rakouska, přičemž jeho cesta ukazuje fragmentaci krajiny a slabá místa, která ovlivňují migraci i chování zvířat. Tento případ ukazuje, že lidské zásahy do přírody mají dlouhodobý dopad.
Z pohledu environmentálních humanitních věd jde o ukázku „paměti krajiny“: historie, politika a lidské zásahy formují nejen náš svět, ale i ekosystémy a zvyky jejich obyvatel. I po desetiletích odstranění drátěných plotů se jelení populace drží dřívějších linií, které se staly součástí jejího chování.
Příběh Emila ukazuje, že porozumění krajině vyžaduje propojení historického, kulturního a ekologického pohledu. Systematické využití ekoduktů a propojených migračních tras může obnovit kontinuitu krajiny a podpořit biodiverzitu.
Tento příběh přesahuje zoologickou kuriozitu: odhaluje, jak hluboce lidská činnost zapisuje svou stopu do přírodních procesů a proč je propojení humanitních a přírodních věd klíčové pro udržitelnou péči o krajinu.
